Listopad 2015

Dívka v dešti (část první)

20. listopadu 2015 v 20:26 povídky
Rozpršelo se ještě víc. Seděl jsem na zastávce a čekal s Adamem na autobus. Tohle město nestálo za nic. ,,Cígo?" zeptal se mě Adam a vytáhl krabičku. Přikývl jsem, i když jsem vlastně ani nechtěl. Kouřit jsem se naučil už dávno. Adam říkal, že je to nejlepší způsob pro seznamování. ,,Prostě přijdeš k bandě koček a přizveš je na cigáru," řekl tehdy. Měl pravdu. Většinu holek, které jsme pozvali k sobě byly kuřačky. Ze začátku mi to vadilo, ale postupem času jsem si zvykl. Po delší době jsem si už nedokázal party bez cigaret představit. Vlastně ani jeden den. Tohle je na životě fajn, na všechno si postupem času zvykneme.
Adamovi přijížděl autobus první. Vždy jsem proto zůstával na zastávce s pár babičkami sám. Dnes ne, bylo hnusný počasí a já jsem seděl na zastávce úplně sám. Štvalo mě, že jsem si nevzal sluchátka. Déšť bušil na střechu zastávky. Vracet se domů ze školy za tmy jsem nesnášel. Už jen deset minut a autobus tu bude! Típl jsem cigaretu a čekal dál a přesně v tu chvíly jsem uviděl někoho, kdo mi změnil život. Byla to malá osoba, která se ke mě rychlým krokem přibližovala.
Nestačil jsem se ani vzpamatovat a ona už stála pod střechou zastávky. Sedla si pomalu vedle mě na lavičku. Položila vedle sebe velkou tašku a kytaru v obalou, kterou držela v druhé ruce. Sundala si kapuci kabátu a já jsem uviděl její rozcuchané vlasy. Nechtěl jsem na ní koukat jako blázen a tak jsem koukal před sebe. Zalovila v kapse kabátu a vyndala z ní sluchátka a mp3ku. Nasadila si je na rozčepýřené vlasy a já jsem zaslechl tóny, které vydávali. Snažil jsem se rozpoznat, co v nich hraje. Po chvíly jsem poznal The 1975. Skvělý hudební vkus, pochválil jsem jí v hlavě. Potom jsem přemýšlel, jestli se kytara v látkovém obalu nerozladí.
Autobus přijel a já jsem se zvedl z lavičky. Nepodíval jsem se na ní a rychlým krokem jsem nastoupil do autobusu k okýnku. Sklo bylo zamlžené, ale přesto jsem na ní viděl. Viděl jsem, jak tam tak sedí a kouká velkýma, nicneříkajícíma očima před sebe. Měla hrozně milý obličej, byla něčím jiná než holky, které jsem každý den potkával. Nemohl jsem z ní spustit oči. Možná už jí nikdy neuvidím, pomyslel jsem si a odvrátil jsem oči od okýnka. Autobus se rozjel a zastávka s ní se mi začala vzdalovat.

Další den. Počasí se nezlepšovalo a už druhý den ustavičně pršelo.
S Adamem jsme klasicky seděli na zastávce a řešili sobotní oslavu narozenin našeho zazobanýho spolužáka.
,,Kámo, musíš tam jít. Kiwi má obrovskej barák a bude to nářez!"
,,Moc se mi nechce," přiznal jsem se ,,Kiwiho moc nemusim a ty taky ne".
,,To jo, ale o hodně přijdem pokud nepůjdeme. Kiwi je jeden z největších pařmenů a hlavně má bohatýho fotříka, kterej je dost na pohodu. Prej Kiwimu slíbil chlast. Hej, jeho táta je totální Bůh, kámo".
,,Hm," souhlasil jsem.
,,No tak, bude tam spoustu lidí. Všichni tě tam chtěj a já nejvíc" Od Adama by mi to možná lichotilo, ale vím, že to říkal jen kvůli tomu, abych tam šel. Byli jsme tak zažraný do našeho rozhovoru, že jsme si ani nevšimli paní, která přišla. Neutrálním hlasem na nás promluvila: ,,To mě nepustíte si sednout?"
,,Joo," řekl Adam rozmrzele ,,Štěpáne, zvedni se a uvolni místo pro pani" Zvedl jsem se a pustil jsem starší pani si sednout vedle Adama. ,,Děkuji," řekla pani a sedla si kouskem zadku na lavičku. Tím náš rozhovor s Adamem skončil. O pár minut později přijel Adamovi autobus a on ještě sykl, ať si to sakra rozmyslím.
Stál jsem, ruce v kapsách a paní na mě promluvila: ,,Klidně si sedni, už je tady místo" Přikývl jsem a sedl si vedle ní. Byl jsem jí asi sympatický protože mi hned začala vyprávět o tom, jak strašně nesnáší čekání na autobus v takové zimě. ,,Já to taky nesnášim, " řekl jsem a podíval se na ní. Měla milý úsměv, trošku se podobala mojí babičce jen byla asi o pár let mladší. Asi. Nikdy jsem nebyl dobrý na určování věku starších žen. Povídala mi o čerstvě narozeném vnoučeti a o tom, jak bude dbát na to, aby ho její syn řádně vychoval protože dítě prej dítě špatně vychovává. Nepustila mě ke slovu, mluvila energicky a smála se vlastním vtipům. Bylo to fajn.
Když mi vyprávělo o bábovce, kterou spálila na uhel objevila se pod stříškou autobusové zastávky i ta dívka ze včera. Nemohl jsem mluvit a srdce mi začalo rozrušeně bít. Nevěděl jsem, co se děje. Že bych byl nervózní? ,,Ale no tak, panáčku." řekla ta paní ,,pusť tuhle slečnu sednout. Já říkám všem, že ta generace gantlemanů už dávno zmizela." Dívka se na paní mírně usmála a já jsem se beze slova zvedl. ,,Děkuju" řekla tiše a dala si ruce mezi stehna, aby si zahřála zmrzlé prsty. Byla stejně oblečená, jako minule a opět nesla kytaru. Nemohl jsem se ubránit častějším pohledům na ní. Z pusy vydechovala teplý vzduch, který se následně měnil na kouř. Měla bílou pleť a tmavé vlasy stejně rozcuchané, jako včera. Působila na mě neskutečně křehce, trošku jako panenka.
,,Zima, že?" řekla paní a usmála se na ní. S úsměvem přikývla. ,,Už jen pár minut," poznamenala ,,21 tu bude, co by dup".
,,Já nejedu 21," řekla ,,jedu autobusem 18"
Pani se otočila na mě a taky se mě zeptala, čím jedu. ,,21kou" vyhrkl jsem zvláštním tónem za který bych si nejraději nafackoval. Paní se spokojeně zavrtěla na lavičce a poznamenala: ,,Tak to jedeš, chlapče, se mnou". Dívka se s sklopenýma očima usmála. Můj obličej se po jejím úsměvu zkroutil do úsměvu totožného. Cítil jsem, jak se potím a marně jsem přemýšlel nad tím o čem asi přemýšlí.